FANTASY HRA PRAVDAOhlasy z Pravdy 2005 |
|
Eldere, obětoval ses pro nás. Učinil jsi rozhodnutí a stál jsi za ním. Udělal jsi to tak čestně a hrdinně, že teď jsi legendou. Nikdy nezapomeneme, cos obětoval.
Artene, obětoval ses pro nás. Pochopils, že je to jediná správná cesta.Všem jsi ukázal, kým jsi - hrdinou. Nikdy nezapomeneme, cos obětoval.
Franku, obětoval ses pro nás. Hned, jak jsi uviděl svou mistryni s Černínem v ruce, věděl jsi, co máš udělat. Rozhodl ses nesobecky. Nikdy nezapomeneme, cos obětoval.
Yuhů, obětoval ses pro nás. Dlouho jsi s černínem bojoval a vzals celou odpovědnost na sebe. Vážíme si toho. Nikdy nezapomeneme, cos obětoval.
Olven, obětovala ses pro nás. Ukázala jsi své srdce, statečnost, a oddanost. Tvůj čin byl obrovský. Nikdy nezapomeneme, cos obětovala.
Samueli, obětoval ses pro nás. Po tom všem, cos dokázal se svými druhy po boku, jsi zvolil cestu jedinou možnou. Učinils to rychle, aby ti v tom nikdo nezabránil a bez mrknutí oka jsi obětoval to nejvzácnější, co každý z nás má. Bylo to ještě více než hrdinství. Nikdy nezapomeneme, cos obětoval.
Opět se nám to stalo. Věděli jsme, že tomu nemůžeme zabránit, ale na
takový okamžik se nikdy nemůžete dost připravit. Zamávat poslední skupince hráčů a pak to přijde. Prozradím vám tajemství: každý z nás, kteří zůstáváme poslední, tomu nutkání nemůže odolat - sám přejde most, a les otevře náruč. Ještě jsou slyšet vaše hlasy, ještě jsou mlhavě vidět herní místa. Na všechno padají kapky deště a slzy. Ten les je plný vás. Vaši
Hanička, Gendrim a Vlček
Od Festera...Letos jsem se rozhodl že nebudu čekat s recenzí až se mi vše srovná, jako to dělám jindy, ale naopak něco napíšu co nejdřív, dokud jsou ty pocity ve mě tak aktuální, dokud musím na to, co jsem na Pravdě prožil, neustále myslet. Nebudu psát o tom co mi přišlo dobré a co mi přišlo horší, protože o tom pro mě letošní Pravda nebyla. Byla pro mě o emocích, které jste ve mě vyvolávali, a dařilo se vám to výborně. O radosti, o smutku, o strachu, o bezmoci, smíchu, lítosti, hrdosti, ovšem nikdy o lhostejnosti, kterou je dnešní doba přesycená a ze které se možná právě proto všichni tak rádi utíkáme mezi hradby Pravdy, kam za námi nemůže. Jako by do těch pěti dnů byl směstnán celý lidský život, pný vrcholů i pádů na dno. A ta atmosféra... Vše co jsem cítil bylo naprosto opravdové. Řekl bych že letos už pro mě Pravda nebyla hra. Všechny co jsem konal bylo naprosto skutečné, z něčeho mám opravdovou, ryzí radost, z něčeho opravdové a tíživé výčitky......a je po svobodě. Cítím bezmoc. Sedíme s Pištou u masivního kusu pískovce, který se pod našima rukama pomalu mění v lebku. Máme štěstí, že pracujem trochu stranou. Už sem zas jde ten dozorce! Snažím se vypadat maximálně zaměstnaně. V rukávu cítím chladivý dotek svého skalpelu. Musím být trpělivý, zbrklost se zatím nikomu nevyplatila. V poledne se prý bude popravovat. Budou znovu prohledávat? Snad už ne. Panu Igorovi se lebka líbí. Dosteneme najíst! Polévka a chleba chutná dobře. Přistihl jsem se při tom, že jsem docela spokojený. Klidné pracovní místečko, nikdo mě zrovna nebije a mám plný žaludek. Spokojený, sakra, oni tě tu přece drží! Nesmíš si na to zvykat, musíš vzdorovat, snažit se osvobodit! Skalpel mě stále studí na předloktí. Ještě tě nedostali, ještě ne... ...cha cha! Tak si pojďte, chcípáci! Poklad kapitána Granta je již na dosah! Bude zlato. Hromada nádherňoučkých dublonků jen a jen pro mě (a něco taky pro družinku...). A drahé kamení, lesknoucí se jako, no jak to umí jen draké kamínky... Další kostlivec. Toho si dám i se zavázanýma očima! Kdo by se dokázal postavit Festerovi, bleskového se svým mečem, když si jde pro své zlato! Kostlivec se hroutí. Nastupuje další. Někdo mi rožhavil zbraň! Nevadí. Rychlý úhyb, předkrok, chytám jílec kostrounova meče a vrážím mu dýku mezi obratle krční páteře. Poklad je úžasný! Jeskyně se hroutí, stahujem se. Dali sme jim proto, co? Jo, skoro se mě nedotkli. Jsme hrdinové!!!... Lehnout! Kleknout! Lehnout! Skřiž ty nohy! Kdo ste? Na co máte ty zbraně? Nepromluvíš? Tak dostaneš najíst toho hnusu! Co to tomu člověku proboha dělají, letí mi hlavou. Dojde řada taky na mě? Co jsou zač? Ta pouta ale šrtí, jeden po druhém se mi odkrvují prsty a stydnou. Jak dlouho ještě? Cítím se dost nejistě, nevím, co všechno ještě může přijít, ještě horšího než dosud. Jdeme dál. Jdeme, ležíme, klečíme, klušeme, stále dokola. Všššššššššt! Někdo vedle mě padl. Co se děje? To jsou šípy? Okolo je slyšet padání těl k zemi. Mám už povolená pouta, rychle si je sundavám . Je tohle konec? Opravdu to skončilo? Za chvíli již sedíme u ohně a já si uvědomuju co všechno mě i všem ostatním ta dlouhá noc dala... ...Franku, myslíš že je to on?, šeptám. Nevím. Já doufám že ne, na tohle vážně nemám. Zatím počkáme a podíváme se jinam, třeba ještě najdem toho pravýho idiota. Ale sám sobě nevěřím. Něco mi říká, že ten správný sedí přímo před námi. Kubíček. Ale jiskřička naděje stále hoří, jdem se podívat jinam. A o chvíli později... ...o chvíli později odvazujem smrt z kříže. Teď ho jenom vyndat a -co se to děje? Vylézají ze všech okolních křovin. Je jich spousta. Zombie! Atmosféra znovu vykonala svoje. Tma, mihotavé světlo pochodní, prostředí Pláně mrtvých, vzhled zombií a přesila, která se na nás valí ze všech stran. To vše způsobuje, že propadám jakési bojové euforii. Celý svět se zastavil, hlavu mám podivně prázdnou, nad ničím nepřemýšlím, jsem tu jen já a temnota, zlověstný kříž a chrčení nemrtvých, valících se ze všech stran. Tenhle boj byl pro mě neopravdovější ze všech. Míhám se mezi starými, zrezivělými zbraněmi, kteými je Pláň poseta a sekám na všechny strany. Už nevím kolik jsem rozdal ran, ale za každou padlou stvůru už přibíhají dvě nové. Sám krvácím. Stále silněji. Tělo mám poseté ranami. Přicházejí stále další! Franku, znič už to, dlouho je nezadržíme! Kryt, kryt, protiútok, zas se posunout někam jinam. Jsou všude. A pak je kříž konečně zničen. Rychle se stahujem do bezpečí.. ...a znovu u Kubíčka. čekáme před jeho domem a přemýšlíme co dál. Tak je to opravdu on. Ale nikdo z nás se k ničemu nemá. Stále se snažíme vymyslet nějaké jiné řešení. Ale žádné nás nenapadá. Asi to vážně budem muset udělat. Nikdo se k tomu ale nemá. Už jsem v životě vykonal všelikou špínu, nabízím se že si Kubíčka vezmu na svědomí, ač velmi nerad. Léčitel má nápad. Zkusí Kubíčka odčarovat! Hurá, přeci jen se našlo řešní. Žel, odčarování se nezdařilo. Stojím za Kubíčkem a říkám si ne to vůbec nejsem já, vůbec se nechystám toho dobrého člověka zabít. Dostal jsem se do situace, kdy jako hráč nejsem schopen vykonat věc, kterou by má postava, sice s menšími výčitkami, udělala. Nakonec Kubíčka přeci jen zabíjíme. Cestou zpátky do hradu všichni mlčíme. Jsme z toho setkání dost špatní... Má vzpomínka na Kubíčka, na jeho nevinný pohled, když umírající zvolal "Proč mi to děláte?", ta, narozdíl od Kubíčka samotného, ve mě nezemře nikdy. Ani vzpomínka na Franka, samorostlého magického učně, se kterým jsme prošli mnoha šlamastikami a který byl jako můj bratr, když vytrhl arcimágyni Černín z ruky, a obětoval se za ni. Budu vzpomínat na všechny, kteří se mnou na letošní Pravdě nějak přišli do kontaktu a přispěli tak svým dílem k zážitku, který jsem si odtud odvezl. A věřím že jsem jim to oplatil stejným způsobem, že jsem i já přispěl svým dílem na jejich vlastních prožitcích... Fester
Od Křečka...Srdečný pozdrav organizátorskému týmu.Teď, když jsem vstřebal a nechal trochu uležet zážitky z Pravdy, bych vám chtěl za takovou akci ještě jednou poděkovat. Já jsem jel na Pravdu s tím, že chci hlavně potkat staré známé, získat možná nové a trochu se zas jednou ponořit do gawainovského světa. Toho všeho jsem si užil bohatě. Ale navíc taky opravdu neuvěřitelně silnou atmosféru a emoce při nočním finalu. Myslím, že zvláště hráči si ho budou pamatovat opravdu dlouho. I když já jsem si hlavně hrál a bavil se, tak z pořádání jiných akcí mám docela dobrou představu, kolik práce a času stojí příprava akce takového rozsahu jako je Pravda. A protože největší odměnou za organizování něčeho takového je nadšení zúčastněných s jakým si po akci sdělují zážitky, připojuji tímto také svůj hlas. Ještě jednou díky. Budu se snažit dostat i na všechny další Pravdy. Křeček
Od Malekitha...Na Pravdu jsem se tento rok vydal podruhé po skvělém zážitku z minulého roku a musím říci že ani letos nezklamala. Jel jsem s družinkou třech prvohráčů,což ale vůbec nevadilo, neb slovo roleplaying jim natěstí vůbec nebylo cizí a po celou hru jsme se všichni včetně orgů bavili válečníkovým strachem z peří (harpie jsou zlo) a alkoholismem druhého válečníka,který jak známo nemusel nic hrát, tedy hlavně večer po hře.Úvodní dva dny v otrokářském područí se mě osobně velice líbily, neboť přinesly úplně nový rozměr hry a umožnily větší interakci s ostatními hráči, která je v ordinérních hracích dnech minimální. Skutečně,až na špínu za nehty po kopání základů pro Woodhenge které jsem se nemohl do konce Pravdy zbavit jsem se opravdu nenudil ani chvíli. Neustálé plány na útěk či revoluci,které ve všech případech skončily krvavě mě opravdu bavily. Vrcholem byla revolta první den odpoledne na Woodhenge,kdy jsme popadli klacky,dýky,lopaty,uškrtili jednoho dozorce a pustili jsme se do boje o svobodu.Nebýt strážní budky ze které vyskákalo dvacet vojáků a bili nás jednou ranou do bezvědomí,nevím jak by to s otrokáři skončilo.Samozřejmě že jsme nemohli jen tak zvítězit,protože předpokládám, že by to velice zamávalo s plánem organizátorů ale stejně:).Velice zajímavě byly řešeny kouzelnické zkoušky poté, co se podařilo dvěma z otroků ukrást Zářič,díky kterému jsme se mohli pohybovat jakožto prokletí otroci i mimo vyznačené stezky, aniž bychom upadli do bezvědomí. Pod rouškou tmy se všichni magicky nadaní vydali pod vedením Gendrim na shromaždiště kde byli jmenováni kouzelníky s jednou čestnou mágskou vyjímkou. Po cestě jsme si museli poradit s hlídkou otrokářů a s lítými vlky,což zajistilo kouzlo pro jejich uspání. Ono když jde deset lidí v noci lesem a jejich největší útočná síla je jedna hůl dohromady tak se proti vlkům bojuje docela těžce. Druhý den měli všichni hráči svá povolání a všechna povolání přispěla svým dílem ke zničení otrokářů. Po otevření zbrojnice již nastala nefalšovaná jatka kdy otrokáři neměli šanci. Jediným zádrhelem se ukázal být obrovský golem který nám řádně zatopil. Za pomoci šíleného kněze Grimgora a dalších se nám podařilo vlákat ho na chatrný most a ten jsme pod ním podsekali (takže až mi někdo příště bude říkat že kouzelníkovi je sekerka k ničemu tak se mu vysměju:). Pak už na něj stačilo svrhnout pár půltunových balvanů a golem byl zneškodněn. Mezitím probíhal boj před hlavní ubikací ze které vybíhalo každou chvíli několik vojáků. Nakonec jsme ale zvítězili a dokonce jsme chytili dva otrokáře živé,což nám po dvou dnech bičování a mučení velice zvedlo náladu. No jo, otrokáři jsou zničení, ale my jsme na ostrově a loď nikde, tak co budeme dělat? Odpoledne již byl klasický družinkový model na který se všichni těšili. Nejvíce se mi vryl do paměti naprosto parádní dungeon Jeskyně kapitána Granta který jsme navštívili hned na začátku po setkání s hadem,který mě náležitě přiškrtil (a jeden by si myslel že bude mít z magie respekt:) a po rozhovoru s projektantem Woodhenge. Takhle skvělou jeskyni jsem na žádném Larpu nenavštívil. Obtížnost přesně odhadnutá, množství neobvyklých pastí,přiměřeně silní nepřátelé,kteří ale dokázali zatopit, členitý půdorys,hodně místností a vychytávek (například nesnadné provádění družinky úsekem s úplnou tmou prohlédnutelnou jen magickým světlem za stálého padání balvanů) a samozřejmě hezkých pokladů. škoda jen, že jsme se po souboji s ghúlem který pokousal našeho válečníka a ten od něj chytil nějakou hnusnou chorobu museli vrátit do hradu kde léčitelka připravila uzdravující lektvar.Tím jsme přišli o drahocenný čas k návštěvě nových setkání. Nakonec jsme ale oproti všem obavám stihli ještě témeř vše co bylo třeba. Večer jsme se vrátili z ostrova na Pravdu po provedení nezbytných magických rituálů a dost zajímavé cestě lodí kde opravdu nebylo místa nazbyt jsme se mohli věnovat decentní oslavě svobody. Další dny proběhly podle zaběhnutých systémů a myslím že nebylo co vytknout.Jen mě mrzí že jsem zaspal extrémní noční quest a co se tam dělo jsem se dozvěděl jen z doslechu a bohužel i finální konfrontaci na hradě. Po takto dlouhém hraní jsem na to již opravdu večer neměl.To však ale nepokazilo celkově skvělý zážitek z celé Pravdy,která byla jako minulý rok velice kvalitní. Tak a ted´pár věcí které nejsou přímo ke hře. Podle mě moc dobrý nápad s otrokáři, leč mnoho prvohráčů muselo být dost zmatených po očekávání klasického druinkového LARPu. Myslím ale že se stejně bavili a to je nejdůleitější. Dále nevím jestli to byl účel, ale ke konci hry, která byla vlastně ochuzena o téměř dva dny rozvoje postavy a majetku jsme na tom byli lépe než například minulou Pravdu po celotýdenním poctivém střádání stříbrňáků a expů. No,ale možná že jsme prostě byli dobří:). Vím že se prostě organizace nedá stihnout včas, ale pro příště bych zavedl pevné počátky her (bylo-li by to možné),protože pak člověk neví jak na tom časově je. Další poměrně důležitá věc jsou vlastnosti které si postava losuje před hrou. Je to dobrý nápad, který osvěžuje statický charakter postav a prohlubuje roleplaying,ale myslím že by bylo vhodné zavést u extrémějších vlastností typu "děvkař","obratný obchodník" či "alkoholik" nějaký systém (lístečky připnuté na těle by bohatě stačily) aby nevyváděly organizátory z míry a nemysleli si o hráčích kdovíco:))). To je vše co mě napadá a co chci napsat o letošní Pravdě která byla jako vždy skvělá a děkuji všem organizátorům i za celý Mormegil za obětavou přípravu stabilně nejlepšího Larpu s nejlepší atmosférou a kolektivem. Díky, díky, díky a za rok se na vás zase těšíme. Malekith z Mormegilu
Od Franka...Jsem sice mrtvej, ale povedlo se mi objevit jednu věštkyni, která byla ochotná tohleto poselství ze záhrobí poslat. Takže nejprve tímto zdravím všechny orgy, spoludružiníky, hráče a kastelány co byli letos na Pravdě, a pak taky všechny ostatní, co si to přečtou. Předem se omlouvám za případnou sníženou kvalitu textu, sám totiž ještě nevím, co vlastně zplodím. Jdem na to.Začalo to cestou v autě, kdy jsme s Festrem popisovali Matýskovi a Vojtovi (Lumbuli nebo jaksitoříkal), jak to na Pravdě chodí. Pak se není čemu divit, že první den a půl vypadal úplně jinak. Žádný zkoušky, žádný družinky, otrokáři, práce, bičování, a tak dále. Skutečně mě nenapadlo, že pod pojmem teambuildingová aktivita je skryta teamové buildování kanape pro herr Brauna. Musím ovšem souhlasit s Malekithem, protože jsem si to otročení taky docela užíval. Práce v kamenolomu mě bavila, krásně se u ní dalo vetřít do přízně jak Igoru Zdenálovi, tak i herr Braunovi (já jedinej nedostal na konci šichty bičem, che che). Bohužel už jsem nestihl rozjet druhý plán na získání přízně dozorkyně Báry (když jsem se jí pak mimoherně ptal, jestli by na něj zabrala, tak prý že jo!). To by byl život. Zde se kladně projevila má zlodějská minulost. S kouzelníkem to pak bylo o něco horší, alespoň než jsem si zvyknul. Tímto se Gendrim omlouvám za všechny ty voloviny co jsem prováděl, jako třeba agresivní magotaras a podobně. Vzpourou – tedy tou finální jedinou úspěšnou - pak skončila netradiční Pravda a začala klasická. První boj se ukázal jako katastrofa, naštěstí to bylo jen kvulivá nerozšermovanosti našich bijců. Pak když se do toho dostali, začali jsme být docela drsný. Na to, že jsme byli jen čtyři, jsme většinu bojů dávali celkem s přehledem. Je teda možný, že nás šetřili, ale spíš ne. Jediný problém byl ve větším než očekávaném počtu družinek, spoustu času jsme prostáli ve frontách. Ale to asi všichni. Jinak nemám co bych k tomuhletomu dodal. Vlastně ne, mám jednu bezva historku. Vymlátili jsme takovej ten opuštěnej hrad, jak tam Nekron dělal šíleného hradního pána, a byli jsme ve stádiu rabová...totiž rekvírování a sbírání zasloužené kořisti v laboratoři. Najednou přichází Mravouk. Na otázku, co vidíme, říká že nasranýho trpaslíka. Koukali jsme se jak prolejzá celej teď už prázdnej hrad a neustále nadává „tady nic, tady taky nic“ Pak vlezl i k nám do laboratoře, uspal válečníka a povídá, ať mu dáme zlato. Léčitel se zlodějem, naprosto konsternováni, přihlíží a neví co mají dělat. Kouzelník zas musí zachránit situaci. „Nemáme,“ povídám. Na to Mravča pokrčil rameny, řekl „tak ne“ a odešel pryč. Družince spadla brada, přál bych vám vidět ty nechápavý výrazy. Takhle se na ně musí :-) Na nočním questu jsem nebyl, takže o něm mluvit nebudu. Poslední chod před finalfichtem. Něco o něm psal už Fester, dost pravdivě. První návštěva u Kubíčka, to asi bude on, třeba ne, zkusíme se podívat jinde. Všem nám bylo jasný, že to je opravdu ten, koho máme odstranit, ale pořád jsme doufali. Já v to, že bude i jiná možnost, než ho zabít. Náladu nám zvedla věž s hodinami. On takovej zpomalenej matrix souboj je docela dobrej zážitek. Z mého pomalého nnooonnaaaarrm válečník žije ještě teď. A takovej ptačí muž (somnos – plesk)... chudák. Pak bohužel přišla studená sprcha v podobě Kubíčka. Když jsme tam přišli, zrovna tam někdo byl. Měli jsme asi čtvrt hodiny na rozmyšlení, co uděláme. Nebo spíš, jak to uděláme. Řeknu vám, když jsme tam seděli, snažili se s tím vyrovnat a poslouchali jsme, jak ho ta předchozí skupinka vraždí... Příšerný. Shodli jsme se na jednom. Když zabijeme Kubíčka, musíme zabít i jeho sestru. Protože sebrat jí to poslední, co na světě měla a nechat jí tam, to jsme nemohli. A poslouchat (ti před náma mrtvolu rychle někam ukryli, aby jí nenašla), jak ho volá a hledá, neví kde je, co se mu stalo a jestli je v pořádku, to bylo snad ještě horší než slyšet tu vraždu. Když jsme se pak vraceli na hrad, jedinej Fester se snažil dělat, že mu to nevadí. Snažil se hrát svou postavu. Nešlo mu to. Léčitel přemýšlel o sebevraždě, válečník chtěl pověsit svoje řemeslo na hřebík. A já? Věděl jsem, že to, co jsme udělali, bylo nezbytný. Že to jinak nešlo. Ale žít s tím? To bych asi nedokázal. Utěšovala mě jediná věc. Já totiž občas vidím budoucnost. A teď jsem věděl, že na konci se Gendrim bude chtít obětovat. Když jsme poprvé odcházeli od Kubíčka, a všem nám bylo jasné, jak to skončí, už tehdy jsme věděl, co udělám. Teď se mi to jen potvrdilo. Finalficht. Celá družinka byla psychicky na dně. Nevěděli jsme co nás čeká, proti čemu jdeme. Jdeme přes most. Všichni ve střehu. Najednou stojíme před mlčícím davem. Yuhů geniálně podbarvuje atmosféru. Hudba sílí a slábne přesně tam, kde má. Dav nás nevnímá. Všichni víme, co budeme muset udělat. Jen se přinutit. Za Kubíčka. Aby nezemřel zbytečně. Léčitel poklekl a modlí se, my ostatní pomalu vytahujeme zbraně. Nechceme. Musíme. Jinak to nejde. Já zabil tři. Tři krátké pohyby rukou. Nejtěžší v mém životě. A za nimi stojí Gendrim. Arcimágyně. Moje cechmistryně. Ta, která nás dobrodruhy vždycky motivovala, posílala nás na výpravy, vždy věděla, co je třeba udělat. To jsem cítil, když jsem jí tam viděl. Otáčí se, shazuje z ramen plášť a v ruce se jí něco černá. Proč? Proč ona? Snaží se nás přemluvit. Chce, ať se přidáme. Co ti lidé? Kolik jich kvůli tomu kamenu zemřelo? Lidé jsou podružní. Tohle slyšet z jejích úst bolí. Arcimágyně. Franku, copak mi nevěříš? Přinutím se říct ne. Trhá mě to zevnitř. Tohle nemá smysl. Rituál. Stavíme se do kruhu, připravujeme elementy. Zanikni v krvi člověka plného lidství. Po těchto slovech se Gendrim probírá. Černín nad ní ztrácí moc. Uvědomuje si, co se stalo. Chce ať obětujeme jí. Je to arcimágyně. Cechmistryně. Je důležitější. Nevím, co se stane, až to vezmu, tak mě zabijte rychle. Chci jí vzít černín. Stále ho drží. Protestuje, chce zemřít sama. Ne. Vytrhnu jí ho a zavírám oči. Čekám až dopadne rána. Jsem klidný. Tohle rozhodnutí bylo jednoduché. Ona přežije, ona je důležitá. A já, já snad odčiním Kubíkovu smrt. Cítím se dobře. Cítím, že dělám správnou věc. A že můj život k něčemu byl. Ležím na zádech, oči zavřené. Kdosi mi přendavá hůl z levé ruky do pravé a pokládá mi jí na hruď. Nalevo je Gendrim. Pláče. Měla jsem to být já! Nevěřila jsem ti, odpusť! Nemohu jí říct to, co bych chtěl. Proto to říkám teď. Ne, neměla. A odpusť mi ty. Protože já ti věřil, i když jsem řekl něco jiného. A položit život, za tebe, za Kubíka, za ty tři bezejmenné postavy, bylo správné. Zasloužili jste si to. Nejradši bych to tady ukončil, ale ještě zbývá několik věcí. I když letošní Pravda měla pár much (hlavně ty čekací prostoje), zbytek to bohatě vyvážil. Hlavně závěr. Jsem moc rád, že na konci opravdu stála Gendrim, protože být tam někdo jiný, nevím, jestli bych udělal to samé. Rozhodně bych se necítil stejně. A nevím, jestli to pro Eldera, Artena, Yuhůa, Olven a Sama bylo stejné, ale pro mě, no, nejen že to byl silný zážitek, bylo to něco, co dávalo smysl. Byla to nejlepší věc, kterou jsem kdy mohl udělat. Když jsem tam stál a čekal na smrt, cítil jsem se svým způsobem nádherně. Byl to krásný pocit. A za to vám všem patří moje díky. Jo a na závěr, děkuju Zedare. Vážím si toho. Frank
Od Vojty - organizátora...Ahoj orgové!Byť s malým zpožděním, ještě jednou děkuji za zorganizování této velkolepé akce. Pročítal jsem ten scénář a musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem všechno pochopil. Hrome, takhle zapeklitý příběh! Kam na ty nápady všichni chodíte? Já jsem zkoušel dle osnovy z internetových stránek nějaký kvest vymyslet, ale má snaha byla neúspěšná;))) Jak někdo může připravit desítky Gawainů je zatím nad rámec mého chápání. Ale což, třeba do toho časem taky zabřednu a pochopím více... Každopádně pokud bude příští rok potřeba někdo na roli jatečních potvor, budu plně k dispozici, i kdyby ševci padali. Vojta
Od Darwen...Ve chvílích jako je tato si uvědomuji, jak moc pravdy je ve slovech: "Člověk si uvědomí, co měl, teprve potom, co to ztratí".Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy člověk někam patří, kdy život má najednou úplně jiný smysl. Na ten skvělý pocit, že tě někdo rád vidí, rád s tebou tráví čas, je ochoten za tebe položit život... Stejně jako ví, že ty to uděláš kdykoliv pro něj. Pocit absolutní důvěry, absolutního přátelství, odvahy, oddanosti. Stačí k tomu jen ti správní lidé, kousek lesa a krásný hrad. Tak málo a přece tak moc. Letošní Pravda nám nedala jen laciné hrdinství. Chvíle strávené v otroctví nás stmelily dohromady. Bezmoc, beznaděj, zoufalé hledání východiska nás donutilo důvěřovat si, sjednotit se, být prostě jeden. Možná proto byl závěr tak silný, protože nezemřel jen nějaký hrdina, ale přítel, přítel v blahobytu i nouzi. Zemřel sám. Zemřel proto, abychom žili. Tím se pro mě stala Pravda opravdu jedinečnou. Odložit kostým, zabalit těch pár věcí, nechat za zády přátele, hrad, les, Pravdu... to opravdu bolelo. Je těžké vměstnat všechny pocity do pár vět, snad se o to nemá smysl ani pokoušet. Těch pár dní bylo prostě to nejlepší z celého léta, díky za ně, díky všem. Darwen letošní Pravda tým: Barunka Dara Fim Gendrim Hanička Havran Helenka Ještěrka Jindra Králíček Mája Min Miška Mravouk Murphy Nekron Plamínek Sauli Shpunt Vlček Vojta Xirkan Yuhů Zdenál Zdeněk Zedar |
Mám ještě nějaké otázky. Kde je kontakt? |